Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Psí kusy dneska musíte dělat, aby si vás někdo všimnul. Počmárat se od hlavy k patě, oblékat se na vystoupení do gumy, být nejtrapnější z trapných, či alespoň lézt do zadku těm správným lidem na správných místech. Na samotném hudebním umu vám pak nemusí záležet, hlavně když obecenstvu vnutíte pocit, že je svědkem něčeho výjimečného.
Opakem jsou pak projekty, kdy o hráčské způsobilosti zúčastněných nemůže být žádného sporu a muzikanti se pod společnou hlavičkou sejdou s úmyslem vyzkoušet dosud nevyzkoušené, či alespoň prozkoumat nějaká ta méně probádaná zákoutí. Společenství HEART OF STORM je právě takovýmto spojením a svoji uměleckou vizi přijelo představit do naší republiky (mimo několika dalších zastávek) rovněž i do nového multifunkčního areálu Forum Karlín, které má mít kapacitu 3000 míst, a které svými obrovskými poloprázdnými prostory může evokovat Kongresové centrum (tedy dřívější Palác kultury alias PAKUL).
Zažili jsme již fúzi rocku s různými žánry či subžánry, ovšem spojení „rockový balet“ rozhodně nebude patřit k nejfrekventovanějším. Pravda, „balet“ je v případě HEART OF STORM dosti zavádějícím pojmem, protože spíše než o „Labutí jezero“ v hlomozu elektrických kytar jde o scénický tanec, doprovázený živým soundtrackem. Chvíli má převahu hudební složka, chvíli otěže pevněji tisknou taneční čísla, jde jim však o společnou věc – vyprávět příběh.
A ten se přes počáteční rozkoukávání skutečně dostaví. Pohybem a náladou hudby vyjádřená zamilovanost, nová poživačná žena, zrada, zklamání a smrt, tedy tradičně nastavené kulisy příběhu starého jako lidstvo samo. Hudebníci s označením HEAVY RELAX mají pro sebe „horní patro“ jeviště, vyplňují pauzy, v nichž se tanečníci, kteří operují dole, převlékají, či jinak chystají na další dění, a do tance jim pak vyhrávají převážně lehčí rock, AOR nebo něco podobného. Že s pokračujícím dějem dojde i k pořádné rockové bouři, netřeba jistě zdůrazňovat.
Rovnou přiznám, že mě k návštěvě představení přesvědčilo hráčské obsazení projektu, a to především účast Dereka Sheriniana za hradbou černobílých klapek (známého především svojí nesmazatelnou stopou na trojici alb DREAM THEATER) a rovněž baskytaristy Tonyho Franklina (který hrál kupříkladu s Jimmy Pagem, Davidem Gilmourem nebo s Kate Bush). A ani jeden moje očekávání nezklamal, i když v „koulovitějším“ zvuku se přece jen lépe rozeznával čtyřstrunný bezpražec mistra Franklina. Známější jméno se ještě dalo zaznamenat v osobě kytaristy Brenta Woodse (WARRANT, Vince Neil atd.), ovšem ani zbytek souboru, jejichž jména většině posluchačů mnoho neřeknou, nezaostával. Zkrátka profíci. Možná trochu chladnější, ale jistí v kramflecích.
Mimochodem citový chlad a deštivá nálada, to byly hlavní součásti příběhu. Nechtějte po mě žádný rozbor tanečních prvků či snad počty otáček jednotlivých baleťáků, tomu rozumím jako koza petrželi. Nejen mužské oko však rozhodně musela zaujmout hlavní „záporná svůdnice“ s asijskými rysy, a pak také hlavní mužský hrdina, byť ten spíše svým účesem, bílým oblečením tenisty hejska a chůzí nabouraného robokačera.
Nejsilnější momenty představení se ukrývaly v jeho vyvrcholení, kdy nejen hudba sympaticky zhrubla a hráči se vytasili s nejsilnějšími melodickými motivy, nýbrž i tanečníci, převlečeni v jakýchsi Matrixovských převlecích, našeptávali „zhrzené milence“ chmury a pomocí dlouhých šál na pódiu vytvářeli zajímavé dění. Ovšem ani ve snu by mě nenapadlo, že se do podobného projektu podaří propašovat i basové a bubenické sólo. Byť ani jedno nebylo nikterak dlouhé, událo se. Inu, stará škola…
Nebudu tvrdit, že HEART OF STORM je projektem geniálním, nadčasovým či snad dokonce přelomovým. Nejsem si ani jist, zda by jedna složka obstála bez druhé, či zda bych bez zívání udržel pozornost při dalším opakování téhož, neboť žádným velkým příznivcem tanečních kreací nejsem. Nutno však uznat, že na první zhlédnutí to nebyl nezajímavý pokus, a pokud snad máte rádi jak (soft) rockovou hudbu s několika ostřejšími kusy, tak i moderní scénický tanec, mohla by vás „taneční rocková bouře“ přesvědčit. A co já vím, třebas i nadchnout.
Tančí:
Stepan Gnezdilov
Sofiia Zalesskaia
Baina Basanova
Andrei Kuzinau
Marat Kandaulov
Sergey Ponomarev
Alena Nazarova
Renata Zakirzyanova
Maria Pismenskaya - Tsurkunova
Hrají:
Derek Sherinian - dirigent a klávesy
Tony Franklin - basa
Brent Woods - kytara
Igor Javad-Zade - bicí
Alexander Bazhenov - sölová kytara
Dmitry Pavlov - flétna, safoxon
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.